Dvakrát zachráněné dítě Thomas Graumann

tomas.graumann[1]Brněnský Žid, jedno ze 669 dětí zachráněných Nicholasem Wintonem v roce 1939, naturalizovaný Američan, křesťanský misionář na Filipínách vypráví svůj příběh.

Narodil jsem se v Brně roku 1931 v židovské rodině. Otec byl obchodník s obuví. Rodiče své židovství nepraktikovali a poměrně brzy se rozvedli. Maminka se pak znovu provdala za pana Hochberga. Přestěhovali jsme se s ní, s bratrem Tonym a s otčímem na zámek v Těšanech u Brna. Rodiče tam pracovali jako správcové na zámku a k němu náležejícímu hospodářství. Měli jsme také možnost velmi příjemně na zámku bydlet a užívat veškeré pohodlí. Bylo to krásné místo, zahrada, příroda. Přijíždělo k nám mnoho návštěv a příbuzných. Na zámku bylo stále mnoho lidí, rodina, návštěvy, kuchaři, zahradník, lidé z vesnice, kteří pracovali na statku.

Dětství bylo velmi hezké a spokojené. Zdálo se, že to tak bude napořád. Zakrátko se ale psal rok 1938 a k nám na zámek přijela z Vídně teta Kamila se svou rodinou. Bylo mi sedm let a nechápal jsem souvislosti se zabráním Rakouska Hitlerem. Jen mně bylo divné, že tentokrát u nás teta zůstává déle než obvykle. Teď vím, že celá jejich rodina čekala na emigrační doklady k vystěhování do Austrálie. Naléhali na mé rodiče, abychom rovněž odjeli, vyřídili pro nás všechny také povolení k vycestování, ale rodiče to odmítli s tím, že v Československu je jejich domov.

Když dnes držím v ruce „Landing permit“ s datem 21. července 1939 s platností na jeden rok, říkám si, jak by se asi můj život vyvíjel, kdyby naše rodina tehdy dokázala všechno opustit, kdyby matka s nevlastním otcem uvěřili, že nám hrozí smrtelné nebezpečí a přistoupili na vystěhování. Povolení a příležitost vylodit se v Austrálii měli. Stačil k tomu v podstatě ten jediný papír, jehož byli držiteli.

Rozhodli se však, že zůstaneme v Československu. Pamatuji si, jak nás jednou maminka vzala s bratrem do Brna, chtěli jsme jít do divadla. Najednou se ozval křik a do čekajícího zástupu před divadlem vtrhli nacističtí vojáci. Tloukli lidi hlava nehlava a sráželi je k zemi. Svoji zuřivost si vybíjeli i na židovských obchodech. Rozbíjeli skla výkladních skříní, mlátili Židy i Čechy, kteří se jim snažili pomoci. Matka nás uchránila svou duchapřítomností. Rychle nás zatáhla mezi dveře bočního vchodu divadla, kde jsme celou tu hrůzu přečkali. Potom jsme raději ihned jeli domů. Do divadla jsme ten večer nešli. Bylo to strašné. Pak se začaly dít věci pro mě těžko pochopitelné. Ulicemi v Těšanech projížděly nacistické tanky a vojáci na motocyklech se sajdkárami. Měli dřevěné palice a jak jen mohli někoho uhodit, udělali to. Několik důstojníků vtrhlo do kanceláře mého otčíma a trvalo to dost dlouho než odešli. Následně v našem zámku bydlelo několik Němců v uniformách.

V čase prvních měsíců protektorátu „Böhmen und Mähren“ k nám přicházel evangelický farář Odstrčil z Klobouk u Brna. Maminka měla sympatie k jeho církvi a s odstupem doby si uvědomuji, že asi díky němu uvěřila, že očekávaný Mesiáš je Ježíš. A byl to patrně farář Odstrčil, který pomohl zorganizovat můj odjezd do Skotska. První srpnový den roku 1939 mě moje maminka spolu s babičkou odvezly do Prahy. V paměti mi zůstává výjev, jak jsme hledali hotel, kde bychom si mohli alespoň trochu odpočinout a přečkat noc. Nakonec jsme se ocitli v jakémsi pokojíku, ale já byl ze všeho natolik rozrušený, že jsem nedokázal spát. Když už se mi zdálo, že konečně usínám, probudily mě, že musíme jet na Wilsonovo nádraží.

Bylo mi divné, že je tam tolik dalších dětí. Než jsem se vzpamatoval, stál jsem u dveří vagónu a maminka mi dávala do rukou nějaké papíry. Na krku jsem měl zavěšeno veliké číslo, ale pořád jsem plně nechápal, co se děje, ani mluvit jsem nemohl. Posadily mne do vlaku se dvěma zavazadly, ve kterých byla celá moje budoucnost. Uplakaná maminka a vyděšená babička zůstaly na nádraží. Netušil jsem, že jim dávám naposledy sbohem. A samozřejmě jsem nemohl tušit, že je to poslední vlak, který ještě mohl odvézt Můj bratr Tony zůstal tenkrát doma protože byl nemocný. Měl jet následujícím vlakem, připraveným k odbavení na 1. září 1939. Tento vlak však už nemohl odjet.

Začala druhá světová válka. Bratr Tony, rodiče, babička a všichni příbuzní, židovské děti z obsazeného Československa. Kteří zůstali v Československu zemřeli v koncentračních táborech. Záchranný Wintonův vlak nás přivezl na pobřeží a do Anglie jsme dorazili lodí. Vlakem nás pak přesunuli až do skotského města Selkirk, kde skotská církev zřídila domov pro židovské děti. Zároveň vydávala časopis s inzeráty k adopci přijatých dětí.

Přihlásila se také slečna Corsonová. Nedávno přijela z Palestiny, kde byla učitelkou. Ona a její rodiče si přišli převzít do adopce dvě děvčata. Děvčata z Prahy nakonec nepřijela, tak slečna Corsonová napsala: “Zkusím se postarat o dva chlapce, když ta děvčátka nepřijela. Za měsíc uvidíme, jestli to zvládnu.“ Takže nakonec jsem k ní šel já a Tomáš Schlesinger. Měli jsme nový domov a mnohé se změnilo. Slečna Corsonová neuměla česky, já zase neuměl anglicky. Brzy jsem však začal zvládat novou řeč, navštěvoval jsem anglickou školu, česky jsem postupně zapomínal.

To však nebylo to hlavní, co mě potkalo. Rok po mém příjezdu do Skotska zavítal do naší vesnice známý evangelista Robert Hudson Pope. Konalo se velké setkání dětí, kde se zvěstovalo evangelium. Tam se zvláštním způsobem dotklo mého srdce, že Ježíš Kristus je oním dávno zaslíbeným Mesiášem, který přišel, aby zemřel za naše hříchy. Nejvíc mě zasáhla Ježíšova slova: „Nikdo nemůže přijít k Otci, než skrze mne.“ K jedné písni, která se tam zpívala jsem se přidal i já. Nezapomenu, jak jsem vroucně zpíval: „Přijď do mého srdce, přijď do mého srdce, Pane Ježíši.“ U dveří mi kazatel pověděl slova, která mě provázejí celý můj život: „Abys duchovně rostl, musíš každý den číst Bibli.“

Poslechl jsem ho. Uplynulo několik let. Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četl z Bible: „Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať z lidí či ze zvířat. Je to moje“ (Ex 13,2)! Tehdy jsem pochopil všechny Kdyby mě však nezachránil Nicholas Winton, obětavý burzovní makléř, kterému nebyl lhostejný osud židovských dětí a který pochopil nebezpečí nacismu, byl bych zahynul. Když jsem pak slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který není jen Mesiášem Židů, ale všech národů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro pozemský život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn v židovské rodině právem náležím Bohu, souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. chci mu sloužit a pro něho žít.

Po ukončení střední školy jsem vystudoval školu zdravotnickou a potom biblickou. S velkou radostí jsem jako misionář začal pracovat mezi domorodci na Filipínách. Tam jsem také poznal svou ženu Caroline, která pochází z USA a byla také misionářkou. Svatbu jsme měli v kapli, kterou si domorodci postavili v džungli. Za čtyři roky po svatbě jsme se přestěhovali do Spojených států. Tam jsme adoptovali dvě děti. Brzy se nám narodily další dvě děti. Máme celkem čtyři děti a deset vnoučat. V Americe jsme mnoho let pracovali jako zdravotníci. Dobrovolnicky jsme pomáhali také rodinám uprchlíků a zahraničním studentům. V roce 1993 jsem se vrátil spolu s manželkou zpět do České republiky, kde mám své kořeny. V Těšanech mně čekalo nezapomenutelné setkání s paní Marií, která si velmi přála se mnou mluvit. V dětství, než jsem odjel Wintonovým vlakem do Anglie jsme byli dobří kamarádi. Během mé návštěvy vytáhla zpoza obrazu fotografie naší rodiny, které jí svěřila moje maminka. Celých padesát tři let je tam skrývala, aby mně je snad jednou mohla dát. V Praze jsem se pak setkal s mým zachráncem Nicholasem Wintonem, o kterém jsem dlouhé roky vůbec nic nevěděl a netušil jsem, že to byl právě on, který mně umožnil cestu ke svobodě a tím vlastně i ke Kristu.

Nicholas Winton mi zachránil život zde na zemi a Ježíš Kristus mi dal to nejvzácnější

Jsem dvakrát zachráněný. – život věčný..